Abychom nebloudili...

02.02.2020

Svátek Uvedení Páně do chrámu je typický tím, že na začátku mše svaté bývají požehnány svíčky hromničky, které věřící drží v rukou. Za zpěvu Pán je světlo národů, Pán je sláva svého lidu pak lidé s těmito hořícími svícemi v rukou vstupují do kostela. Proč tento zvyk? 


Asi není třeba připomínat známou skutečnost, že světlo hromniček odkazuje na to pravé Světlo, kterým je Pán. Kam on přichází, roste světlo, kde on není, zůstává temnota. Možná ale stojí za to dnes si tuto pravdu uvědomit konkrétněji, nespokojit se jen s citací známé a často opakované věty, že Bůh je světlo, která nám ale většinou nic moc neřekne.

Již světlo v přirozeném, fyzickém slova smyslu je pro nás a náš život nepostradatelné. Zkusme si představit, jaký by byl život bez něj. A ani by to nemuselo být tak, že by jako takové přestalo existovat, úplně by stačilo, kdybychom jen my jej přestali vnímat. Věci, které máme, které nám slouží a které jsou dobré, by nám začaly zoufale překážet, klopýtali bychom o ně a jenom velmi těžko bychom je mohli využívat k tomu, k čemu jsou. Tápali bychom, bloudili.

Řekl bych, že úplně stejně to je se světlem v tom nadpřirozeném, duchovním slova smyslu. Pokud bychom neopatrovali přítomnost Božího světla v naší duši, tak byli bychom odkázáni k tomu jen zoufale tápat. Nebyli bychom s to správně věci hodnotit, nemohli bychom se správně rozhodovat a docela dobře by se mohlo stát, že bychom začali jen tak bloumali a tápat v našich vztazích, rozlišování, rozhodování i jednání, a jinak dobré věci, protože by nebyly na správném místě, by nám začaly překážet.

Právě proto je i dnes tak aktuální symbolika světla hromniček, které nám připomínají, že Bůh, který přichází v Kristu, je to pravé světlo. A právě proto stojí za to ho nechat zazářit i tam, a možná právě tam, kde se objeví nějaké mraky, bouře nebo krize. Svíčky hromničky dnešního svátku nám to mohou zcela konkrétně a zřetelně připomenout.

Vojtěch Smolka


Nedělní liturgické texty na 2.2.2020 - Uvedení Páně do chrámu

PRVNÍ ČTENÍ Mal 3, 1 - 4

Čtení z knihy proroka Malachiáše.

Toto praví Pán Bůh: "Hle, posílám svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Pán, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, přijde - praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako louh, kterým se bílí. Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let."

Žl 24 (23),7.8.9.10 Odp.: 10b

Odp.: Hospodin zástupů, on je král slávy!

Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy!

Kdo je ten král slávy? Silný a mocný Hospodin, Hospodin udatný v boji.

Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy!

Kdo je ten král slávy? Hospodin zástupů, on je král slávy.

DRUHÉ ČTENÍ Žid 2, 14 - 18

Čtení z listu Židům.

Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků. Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí.

EVANGELIUM Lk 2, 22 - 40

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!' Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata. Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: "Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji,neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu." Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: "On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí." Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova - bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním. 


Převzato z S.magazínu