Emil Kapaun: Přinášel naději tam, kde smrt byla vysbovozením

01.06.2020

Emil Josef Kapaun se narodil v roce 1916 českým uprchlíkům v Pilsen v Kansasu (USA). Byl vysvěcen na kněze a vstoupil do armády, v níž začal sloužit jako vojenský kaplan. Jeho služba ho zavedla na bojiště v Evropě, Indii, Barmě a Koreji. V roce 1951 zemřel v zajateckém táboře v Koreji, protože nehodlal zachránit sebe, ale mnoho jiných, na které čekaly jejich rodiny. V roce 2013 mu bylo prezidentem Barackem Obamou uděleno in memoriam nejvyšší americké vojenské vyznamenání Medal of Honor. V současné době má v církvi udělený status Služebníka Božího. Kanonizační proces Emila J. Kapauna dodnes nebyl uzavřen. 

Otec Kapaun slouží mši na kapotě vojenského džípu | Zdroj: Wikimedia Commons


Od kolébky do Koreje

Emil J. Kapaun se narodil do rodiny českých přistěhovalců v městě Pilsen v Kansasu (USA) 20. dubna 1916. Malý Emil byl sportovně velmi nadaný a díky výchově svých rodičů měl Boha ve velké úctě. V roce 1930 začal studovat v Missouri na benediktýnském gymnáziu. O několik let později, v roce 1940, přijal kněžské svěcení a začal působit jako kaplan ve Wichitské diecézi (Catholic Diocese of Wichita). V roce 1944 se rozhodl sloužit v americké armádě. Ještě téhož roku se dostal na bojiště v Normandii v Evropě. V armádě působil až do roku 1946 a sloužil jako kaplan amerických jednotek také v Indii a Barmě. V roce 1946 odešel z armády a začal postgraduální studium na Washingtonské katolické univerzitě (Catholic University of America, Washington D.C.). Po úspěšném ukončení studií pár měsíců působil v Timkenu, kde se věnoval pastoraci českých přistěhovalců a sloužil pro ně mše v češtině. Následně v roce 1949 se rozhodl opět vstoupit do služeb americké armády.

Otec Emil J. Kapaun na fotografii s prvokomunikanty ve farnosti Sv. Jana Nepomuckého v Pilsen (USA) | Zdroj: Wikimedia Commons

Počátkem roku 1950 byl Emil Kapaun převelen do Japonska, kde působil chvíli jako informační důstojník. O půl roku později byl převelen do Koreje jako kaplan 8. jízdního pluku 1. jízdní divize a spolu s vojáky se vylodil v korejském Pchjongjangu a spolu s plukem postupoval dál do vnitrozemí. Úkolem tohoto pluku bylo zastavit postup severokorejců dále do vnitrozemí poloostrova.

Emil Kapaun nebyl obvyklým kaplanem americké armády. Nebál se vojáky doprovázet v první linii a byl jim vždy nápomocen. Mše sv. pro muže sloužil na provizorních oltářích, ani kapoty vojenských vozidel nebyly výjimkou. A vždy přednostně poskytoval svátost smíření a Eucharistii mužům, kteří šli do boje. Vojáky povzbuzoval nejen slovy z Bible, ale také svým sarkastickým humorem, dlouhými rozhovory u dýmky, naslouchal jejich zpovědím a občas velmi riskantními až cirkusovými kousky.


"Svět chápe mír jakožto svobodu bez utrpení, svobodu bez ran, svobodu nebojovat. Ale mír, který nám dává Bůh, je Dar, který existuje při utrpení, v dobách zranění, dokonce i v dobách války."

- Cpt. Fr. Emil J. Kapaun

Během postupu amerických vojsk dále na sever opravil staré kolo a do polní brašny natrhal jablka a broskve z korejských sadů. Na kole vyrazil sám k předsunutým pozicím, v nichž vojáci právě opětovali palbu komunistickým bojovníkům. Kapaun odhodil kolo a vydal se k vojákům. Když se dostal do zákopu k prvnímu střelci, dal mu broskev, pronesl jednu sarkastickou poznámku na uvolnění, pak vše završil vtipem a vyrazil za dalším střelcem do dalšího zákopu. Jeho pobyt na bojové frontě byl provázen i malými zázraky, díky nimž Kapaun těsně unikal smrti. Například jednou střela komunistického snipera místo Kapaunovy hlavy zasáhla jen jeho dýmku, kterou měl v ústech, nebo kdy střepina z tankového granátu shodila Kapaunovi z hlavy přilbu, a přesto Kapaun zůstal nezraněn.

Kromě této pomoci otec Kapaun neváhal nasazovat i vlastní život pro záchranu životů raněných vojáků. Asistoval při jejich ošetřování na frontě, ale také je stahoval z palebného pole zpět do bezpečí. Krátce po vylodění takto zachránil život už jednomu vojákovi, za což mu byla v srpnu 1950 udělena Bronzová hvězda za chrabrost v boji.


Krvavá Slavnost všech svatých

Ve válce nastává nečekaný zvrat. Americké velení mělo válku v Koreji za vyhranou, a proto bylo nařízeno částečné stahování sil zpět do Japonska, ale do konfliktu se přidala i Čína. Čínští vojáci v noci z 31. října na 1. listopadu 1950 zaútočili na 1. prapor a 2. prapor 8. jízdního pluku. Oba prapory utrpěly likvidační ztráty. Kdo přežil, padl do nemilosrdného zajetí. V noci z 1. listopadu na 2. listopad 1950 přišla řada na 3. prapor, v němž působil i otec Kapaun. Když se Číňané přiblížili k americkým pozicím, nastala krvavá řežba. Díky tomu, že neměl 3. prapor žádné informace o napadení 1. a 2. praporu, nemohl se připravit na útok Číňanů, kteří v Koreji "vlastně nebyli", a stal se tak dalším zářezem na čínských pažbách.

Té osudné noci byl četař Miller s druhým vojákem na hlídce. Najednou slyšeli zpod své pozice zvláštní ptačí hvízdání. Četaři Millerovi bylo jasné, že to není pták, ale nepřítel. Vstali, aby mohli co nejdříve doběhnout ke svému praporu a vyvolat poplach, aby se mohli muži připravit. Během přesunu viděli siluety tisíce čínských vojáků. Plán četaře Millera ale nevyšel, protože chvíli před tím, než stačili doběhnout do tábora pluku, rozezněly se trubky a Číňané začali tvrdý útok. 3. pluk začali kropit palbou ze svých pušek a minometů.

Volali na něj, aby opustil bitevní pole. "Ne," řekl, "mé místo je u raněných."

Během útoku měl být Kapaun se svým pomocníkem vojínem Schulerem, naložili několik raněných vojáků a převezli je na jih k evakuačním pozicím a hned se vraceli zpět pro ostatní. Při jedné této cestě zpět na ostřelované pozice je zastavil čínský zátaras. Kapaun vystoupil z džípu a řekl Schulerovi: "Zůstaňte u džípu a modlete se, já se vrátím." Podle pozdější Schulerově výpovědi to byl poslední okamžik v jeho životě, kdy viděl Kapauna.

Kvůli zátarasu se snažil Kapaun dostat na bitevní pole pěšky. Když na místo dorazil, ostatní vojáci jej viděli vytahovat raněné ze zákopu a nést je k obvazišti, udělovat rozhřešení a modlit se za umírající, viděli jej, jak trhá košile a snaží se provizorně obvázat nebo zaškrtit velmi ošklivé rány nebo amputované končetiny. Vojáci na něj volali, aby se stáhl, ale on pro ně měl slova, která ve veteránech, kteří tuto chvíli zažili, rezonují dodnes: "Ne, mé místo je u raněných!"

Když byl prapor dostatečně zdecimován, několik vojáků se stačilo zachránit útěkem, jiní přeživší a ranění, včetně otce Kapauna, padli do zajetí.

Otec Kapaun (vpravo) pomáhá nést zhrouceného vojáka v bitvě o Unsan | Zdroj: History 


Pochod smrti

Pyonktongu. Tomuto pochodu mnoho přeživších zajatců říká "Pochod smrti". Číňané raněné nešetřili. Kdo nemohl jít dál či nestačil ostatním, toho zastřelili. Krutá zima v severokorejských horách a vyčerpání a následky zranění způsobily, že by mnoho mužů zemřelo již během pochodu.

To odmítal otec Kapaun dopustit. Zdravé vojáky přemlouval, aby nosili raněné, snažil se pozvednout morálku mužstva, šířit naději, že nic není ztraceno a sám si nakládal raněné na svá záda. Chvíli táhl jednoho, poté jej předal a šel vystřídat dalšího vojáka, aby si chvíli odpočinul od tíhy na svých zádech. Když někdo nechtěl poslechnout rozkaz důstojníků, aby nesl raněné, poslechl naléhavou prosbu Kapauna.


Místo, kde smrt byla vysvobozením

Zajetí v Pyonktongu bylo peklem na zemi. Dozorci Američany bili a mučili. Hygiena v táboře byla horší než v prasečím chlévě a mezi zajatci se brzy začaly šířit různé nemoci. Když některý z raněných začal umírat na nevyléčený zánět či začal trpět na špatně zhojenou ránu, dozorci je nechali trpět do té doby, dokud se neocitli na hranici smrti. Poté je poslali do "nemocnice", přezdívané "Dům smrti", což byla budova, kam se chodilo pro vysvobození z toho pekla - pro smrt.

Otec Emil Kapun se v zajateckém táboře staral o americké zajatce ještě usilovněji. Rozebral plechy ze střechy své chatrče, v níž spal, kameny z nich vyklepal jednoduché hrnce, aby v nich mohl vařit vodu k úpravě na pití či na tepelnou úpravu suchých jáhel, které dávali dozorci jednou za den zajatcům k jídlu. Udělal i jeden větší hrnec, v němž vyvařoval prádlo zajatcům, aby zlepšil jejich hygienické podmínky v táboře.

Kradl jídlo pro zajatce ze skladu, za což mu hrozila okamžitá smrt. Vojákům po úspěšném "lovu" vždy říkal, aby byli vděční sv. Dismasovi, patronovi zlodějů, muži, který byl za své zločiny ukřižován po Kristově pravici.

Kromě toho sloužil pobožnosti, i mše svaté. Navštěvoval vojáky v jejich chýších. Zpovídal je, modlil se s nimi nebo přinesl fajfku a naslouchal jejich příběhům a obavám. Tehdy se s ním modlili i ateisté. Zanedlouho se stal pro vojáky symbolem naděje a stal se jediným mužem, jehož "rozkazy" vojáci poslouchali.

Svědectví o těchto skutcích lásky podal i přeživší vězeň R. Funchess, který se v táboře svěřil otci Kapaunovi, že jeho manželství doma je v rozpadu. Otec Kapaun mu na to řekl: "Až přijedete domů, dejte do pořádku své manželství. Jinak sestoupím z nebe a nakopu Vám zadek." Což také Funchess udělal a dodnes se svou ženou svědčí o tom, jak jim otec Kapaun z nebe žehná.

Přeživší zajatci dnes také svědčí o zázračném uzdravení Chestera Osbourna, které měl "na svědomí" právě otec Kapaun. Když držel umírající Chestera v náručí, řekl mu, aby přestal umírat a jako "preventivní opatření" mu udělil poslední pomazání, přitom však apeloval na Chestera, aby bojoval o svůj život. Začal se nad ním modlit. Po asi pěti minutách se Chester Osbourn zotavil.

Během této obětavé služby otec Kapaun sám onemocněl a když měl jít do "Domu smrti" zajatci navrhli svým věznitelům, že otce Kapauna sami odnesou. O tuto čest se dokonce poprali.


Odpuštění nepřátelům

Když vojáci nesli otce Kapauna do "Domu smrti", řekl Ralphu Nardelovi: "V nebi se budu modlit za váš návrat domů." Potom pohlédl na vyčkávající věznitele a pronesl Kristova slova z kříže: "Odpusť jim, Otče, neboť nevědí, co činí." Poté pohlédl na velitele věznitelů a řekl mu: "Odpusťte mi." V domě smrti přežil otec Kapaun dva dny bez jídla a vody, poté zemřel dne 23. května 1951.


Po Kapaunově smrti začaly zázraky

Krátce po Kapaunově smrti, jak svědčí přeživší zajatci, se začaly v táboře dít podivuhodné věci. Několik dní po té, co byl otec Kapaun odnesen do "Domu smrti", onemocněl voják McGreevy. Bývalý hráč fotbalu věděl, že musí bojovat o život, jak by to po něm chtěl otec Kapaun. Když jej už chtěli nechat dozorci zemřít na podlaze v chatrči, chtěl McGreevy z posledních sil zabojovat. Doplazil se do rohu chatrče a mohutnýma rukama se zapřel o stěnu, snažil se postavit, nemohl totiž chodit, a pak pronesl hlasitě po dlouhých letech modlitbu: "Otče Kapaune, pomoz mi!" Po několika týdnech se uzdravil.

O padesát let později byly po mnoha modlitbách i přímluvách k otci Kapaunovi zázračně zachráněny dva životy a další zázraky k nim přibývají. Tyto zázraky jsou stále v šetření kanonizační komise.

Když Katolická církev otevřela kanonizační proces, mnoho vojáků, kteří zažili otce Kapauna, psali do Vatikánu, aby svými svědectvími potvrdili obětavost, statečnost a nasazení otce Kapauna.


Medal of Honor

V roce 2013 byla zvážena žádost mnoha vojáků, kteří otce Kapauna zažili, na nominaci ocenění Medal of Honor (in memoriam). Tehdejší prezident USA se rozhodl tuto žádost zvážit a poslechl si svědectví těchto vojáků, kteří mj. Medal of Honor žádali jako satisfakci za to, že církev stále "otálí" s naprosto jasnou beatifikací otce Kapauna. Dne 11. dubna 2003 prezident Barack Obama udělil při slavnostním ceremoniául toto nejvyšší možné vojenské ocenění otci Emilu Kapaunovi. Cenu převzal synovec otce Kapauna - Ray Kapaun.

Barack Obama předává Medal of Honor synovci otce Kapauna | Zdroj: Wikimedia Commons


Otec Kapaun jako patron ministratů

Od roku 2014 probíhá v táborovém středisku Archa v Rajnochovicích víkendová vojenská akce pro ministranty zvaná CROSS FORCE - Christ's Rescue Operation Special Services FORCE. Jako patrona této akci si organizátoři vybrali otce Kapauna.

Na této akci se snaží ministrantům předávat příklad otce Kapauna a utvrdit ministranty v jejich službě.

Během 5. ročníku CROSS FORCE v roce 2018 byla ve spolupráci s Vojenským muzeem v Loučce sloužena i mše sv. na kapotě vozidla Jeep Willys MB (jak můžete vidět na videu).



Otče Kapaune, přimlouvej se za nás!


Tento článek byl napsán k příležitosti výročí 69 let od smrti vojenského kaplana Emila Kapauna.

Článek je napsán na motivy knihy Roye Wenzla a Travise Heyinga Nejsilnější zbraň, kterou si můžete zakoupit na iKarmel.cz