Ježíš - nepravděpodobný Král

06.12.2018

O Ježíši Kristu Králi toho bylo napsáno a řečeno mnoho. Přesto bych chtěl přispět svou troškou do mlýna, neboť pojem "král" je pro lidi dnešního světa velmi vzdálený. A i kdybychom plně docenili význam tohoto slova, Ježíš jako Král je někdo úplně jiný, než si můžeme představovat.

Zdroj obrázku: Pixabay.com / Didgeman / CC0 - Creative Commons Licence

Abychom pochopili Ježíše jako Krále, musíme postavit do protikladu vnímání slova "král" z pohledu lidského a pohledu duchovního (nebo náboženského). Lidský pohled nám nabízí osobu, která vládne určitému seskupení lidí na přesně vymezeném území. Král má nad těmito lidmi (poddanými) svrchovanou moc vojenskou i politickou. Jakékoli projevy nesouhlasu s královskou vládou byly v historii nezřídka potlačeny hrubou silou za prolití krve (můžeme jako příměr použít nám známého Heroda, který byl ochoten dopustit se tragických násilných skutků, aby si "pojistil" svou vládu, viz vyvraždění malých dětí, když jej oklamali mudrcové a vydali se zpět do své země jinou cestou).

Králové byli různí - dobří, méně dobří i vyloženě špatní (tyranové, diktátoři, řečeno dnešní mluvou). Ve svých představách je máme spjaté (a nutno říci, že oprávněně) s velkými hrady, noblesním oblečením, korunami na hlavách osázenými drahokamy...Kolem nich jsou dvořané v nádherných šatech (často pochlebovači), rytíři, urozené dámy, šlechtici.

Každý lidský král požaduje po svých poddaných loajalitu a úctu, lidé žijící v království musí platit daně či odvádět desátky (nebo i mnohem víc) ze své úrody, musí být připraveni bránit svou zem vojensky, pakliže je to nutné.

Králové a jejich království měli historicky často velmi daleko k dokonalým a romantickým představám známým z některých knih.

Proti tomuto pohledu stavíme Ježíše jako Krále. Je to zvláštní, nazývat jej tímto přízviskem, protože nesplňuje žádné lidské atributy spojené s tímto pojmem. Narodil se ve chlévě a pravděpodobně byl velmi chudý. Nežil v paláci, nýbrž obyčejném venkovském domě. Na sobě nenosil drahý oděv, ale nejspíše nějakou tuniku, při každodenních cestách značně obnošenou. Jeho dvořany jsou rybáři, tesaři, dělníci, obyčejní lidé, ale také ti, kteří jsou nazýváni hříšníky, tj. celníci, zloději, prostitutky a mnozí další. Sem tam se vyskytnou bohatší a znamenitější lidé (jako např. Josef z Arimatie), avšak často jsou dvořany (učedníky) tajnými.

Ježíš nemá na hlavě bohatě zdobenou korunu, nýbrž korunu z trní. Nesedí na zlatem vykládaném trůnu, ale jeho trůnem je dřevěný kříž a nad ním výsměšný nápis Ježíš Nazaretský Král Židů.

Proč tedy Ježíšovi dávat vůbec název Král a ještě s velkým počátečním písmenem? Vždyť přece nesplňuje nic, díky čemu bychom ho lidsky mohli za Krále označit. A i kdyby to bylo možné, kdo by chtěl následovat takového Krále??? To by přece člověk musel být blázen!

A v tomto bodě si musíme vypomoci Ježíšovou odpovědí Pilátovi, který se jej ptal, co je tedy vlastně zač? Ježíš mu odpovídá: "Já jsem Král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět. Ale moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, mí učedníci by za mne přece bojovali."

Ježíš tedy přeci o sobě říká, že je Král a že má dokonce své vlastní království, ale jaké je to království? Úplně jiné než lidské království, kde lidé bojují o moc, postavení a slávu. A jaký je Ježíš Král? Je to Král, který pokorně vjíždí do Jeruzaléma na oslátku, přes které má přehozený plášť. Král, který ostatní učí, že aby byli velicí, musí být napřed nejmenší. Král, který vyzdvihuje chudé, slabé a nemocné a jim věnuje tu největší péči. Král, který na rozdíl od lidských králů chce jen jednu věc: abychom byli jako on - Milujte se navzájem, jako jsem Já miloval vás. To je jeho hlavní požadavek.

Pokud tedy vyznávám za svého pána takového Krále, pak si musím nutně položit otázku, zda plním jeho požadavek? Jsem podobný svému Králi ve všem tom ponížení, pokoře, službě, lásce ke všem lidem (i k těm nepříjemným a zlým)? Je to sice i Král vítězný ve svém zmrtvýchvstání, ale toto jeho vítězství se na nás projeví až mnohem později (i když v jistém smyslu se projevuje již za života). Žijeme jeho poselství tak radikálně, že jsme kvůli němu třeba i opovrhováni, posmíváni a znevažováni?

Problém Ježíšova království je v tom, že je neviditelné a duchovní, tedy opět zcela odlišné od naší lidské zkušenosti. Ježíš o svém království říká, že "Boží království je mezi vámi." Tudíž částečně viditelné být může, jestliže žijeme Ježíšovo poselství v našich životech. Můžeme zpřítomňovat duchovní království již fyzicky zde na zemi.

Skutečné Ježíšovo království ale nastane až po naší smrti. Teprve tehdy Jeho království uvidíme v plné moci a slávě. V Matoušově evangeliu máme vodítko, jak se to stane a co máme dělat, abychom Jeho království spatřili a do něj vstoupili. Učedníci se ptají Ježíše, kdy nastane onen okamžik konce a podle čeho to poznají? Ježíš jim odpovídá, že o té hodině neví nikdo, jen Otec v nebi. A dodává - bděte tedy, protože neznáte dne, ani hodiny. Tudíž první podmínkou pro to, abychom zažívali částečně Boží království už nyní na zemi a poté v plnosti v nebi, je bdělost, připravenost.

Na to Ježíš navazuje podobenstvími:

  • O služebníkovi, jehož pán odjel na cesty, a onen službebník začal hodovat a pít a bít své druhy ve službě. Pán ho nakonec potrestal a vyvrhl ven do temnoty, kde bude pláč a skřípění zubů.

  • O deseti pannách, z nichž některé byly připravené a vešly na svatbu (do Božího království) a jiné nepřipravené a ty skončily venku v temnotě.

  • O hřivnách, kdy několik služebníků své hřivny rozmnožilo, ale jeden ne a pán přikázal toho služebníka zase vyrhnout ven do temnoty...

To jsou dost tvrdá slova, ale musíme brát nejen Ježíšovu lásku a milosrdenství, ale i to, že má na nás někdy dost vysoké požadavky, jejichž nesplnění znamená, že můžeme skončit tam, kde je pláč a skřípění zubů.

Ze všech třech podobenství týkajících se příchodu Božího království vyplývá, že to bude nečekané, tudíž musíme být připraveni. Ježíš vyzývá k bdělosti. Zároveň ukazuje na to, že máme stát pevně na svém místě, každý sloužit tam, kde byl postaven. Je to k zamyšlení - kdyby teď nadešla hodina mé smrti, budu připraven? Mohu říct Ježíši, že jsem připraven na vstup do jeho království? Plním své každodenní povinnosti?

Ale to není vše, to nejdůležitější přichází na závěr Ježíšovy řeči. Říká, že až přijde Boží království, budeme rozděleni na ovce a kozly. A ovcím řekne - pojďte požhenaní mého Otce, neboť jsem byl hladový a dali jste mi najíst, žíznivý a dali jste mi napít, byl jsem nemocen a navštívili jste mne atd. A kozlům řekne, že toto vše nedělali. Když se ho ptají, kde ho v takové situaci vidělil, tak se Ježíš připodobňuje ke každému takto trpícímu člověku a říká: Co jste pro něj neudělali, pro mne jste neudělali.

Tedy v závěru našeho života bude důležitá jen jedna věc. Jaká byla naše láska. Tak, jak to říká Maroš Kuffa - na závěr budeme maturovat jen z jednoho předmětu, a to z lásky. A nebude celá škála známek, nýbrž jen dvě, a to: prospěl/neprospěl.

Tudíž vše výše uvedené je podstatné, ale naprosto nejdůležitější je míra naší lásky, která se projevuje ve vztahu k jiným lidem. Co z toho, že jsme plnili kdeco a byli na každé akci, ale nesplnili jsme to nejdůležitější, tedy bezpodmínečnou lásku k bližnímu? Poslední soud a náš konečný vstup do Ježíšova království zcela závisí na tomto (a samozřejmě na Božím milosrdenství).

Přirovnal bych to k jedné situaci v naší farnosti. Každou neděli sedí u hlavního vchodu do kostela muž na vozíku. Má jen jednu nohu. Je velmi slušný, nežebrá, jen sedí. Sem tam mu někdo procházející vtiskne do ruky minci. To je vše. Za tři neděle jsem jedinkrát neviděl, že by se u něj někdo zastavil, prohodil s nám pár slov nebo mu nabídl nějakou pomoc.

Ptám se, jak je možné, že jdeme na mši, kde přijímáme Lásku, ale sami lásku projevit nedokážeme??? Copak to není také náš bratr? Spí v nula stupních na zastávce; když chce na záchod, tak se musí plazit po čtyřech jako nějaké zvíře. Ráno sedí před kostelem a ještě neměl kus žvance, zatímco všichcni ostatní už mají plná břicha. Dát tomu muži dvacku, to není žádné milosrdenství. Je to jen uchlácholení našeho svědomíčka, aby se neřeklo.

Nemáme všichni svůj byt nebo dům, dostatek jídla, vody a tepla? Naposledy jsem uvažoval, že nepůjdu na mši, neboť jak jít na mši, když Ježíš sedí venku před kostelem? Jenomže nemáme bezbariérovy přístup do domu a muž s jednou nohou po schodech nesejde a já ho na vozíku neunesu. Ale mnozí z nás takovou možnost mají. Samozřejmě jej z bezdomovectví nezachráníme, ale můžeme jej pozvat na čaj nebo na oběd, promluvit s ním, dát mu kus důstojnosti. Ježíš přece sám říká, že nemáme žádnou odměnu, když hostíme jen ty, kteří poté pohostí také nás. Copak to nedělají i pohané?

To je jen příběh na závěr na zamyšlení, jestli každý z nás jedná skutečně podle Ježíšových slov a podle zákona lásky vedoucího do Božího království? Neboť také pro nás platí Ježíšova slova - proč mi říkáte Pane, Pane, ale neděláte, co vám říkám?

Autor: Aleš Indéci
Autor je konvertita a uživatel portálu Signály.cz
Článek vyjadřuje osobní názory autora.
Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Zdroj: osobní blog autora