Od závislosti k zasvěcenému panenství

02.08.2020

Obvykle to chodí naopak. Mladý katolík vyrůstá v rodině, která jej vede k životu z víry (jaké to má podoby, to teď pomiňme). Přijde období puberty, objevování světa mimo rodné hnízdo, nabývání svobody a nezřídka vzdání se "dědictví otců". V průběhu života pak, dá-li Pán, přichází návraty.


U Andrey tomu bylo přesně naopak. Jako Italka vyrůstající v USA zdědila sice italskou národní hrdost a s ní spojené "katolictví", ale její maminka i sestry záhy opustily církev a přidaly se k místnímu protestantskému společenství, a tak Andreu ke katolické víře nikdo obzvlášť nevedl. V období puberty nepřišla lákadla světa, ale těžké depresivní stavy a jako reakce na ně závislost. Do dospělosti tedy vstoupila s tím, čemu sama říká "zázrak milosti", kdy se rozhodla ne s rozladem "dědictví otců" opustit, ale naopak jej začít sama pro sebe zkoumat a objevovat.

Andreo, kam vedly po tomto "zázraku milosti" Tvé kroky při objevování Pána Boha a katolické víry?

Začala jsem hledat nějakou katolickou univerzitu a narazila na Franciscan University of Steubenville. A protože jsem se odjakživa cítila přitahována zdravotnictvím, udělala jsem si tam bakaláře v oboru zdravotní sestra. Součástí univerzitního života bylo samozřejmě i prohlubování života víry; tam bylo zaseto zrnko, které u mě nečekaně vyrostlo až v zasvěcené panenství.

U nás v Čechách jsou také zasvěcené panny, ale je běžnější uvažovat u zasvěceného života spíše o vstupu do nějakého řádu. Jak to bylo u Tebe?

Na Velký pátek 2012 jsem klečela při obřadech u kříže. Nedaleko byla zobrazena Máří Magdaléna, a tak jsem se Pána Ježíše ptala, proč, ze všech těch uzdravených, je nám zrovna ona takto speciálně předkládána. A velmi zřetelně jsem ve svém srdci najednou zaslechla - "Protože se vzdala všeho a následovala mě." - To na mě velmi zapůsobilo a okamžitě jsem chtěla totéž. :) Jenže to přece znamená stát se řeholnicí, ne? A toho jsem se upřímně dost zhrozila. Necítila jsem se povolána k tomu, vstoupit do řádu a tak vlastně odejít ze světa, byť třeba v apoštolátu ve světě. Měsíce jsem se za to modlila, až mi Pán Bůh poslal do cesty jednoho mladého kněze, který mi ukázal možnost být zasvěceným laikem ve světě, konkrétně ve formě zasvěceného panenství. A pro to mi okamžitě zahořelo srdce. Po pěti letech jsem se pak při oficiálním obřadu vedeném místním biskupem zcela zasvětila Pánu Bohu.

Obřad zasvěcení | Soukromý archív Andrey Polito
Obřad zasvěcení | Soukromý archív Andrey Polito

V čem se tedy Tvoje zasvěcení liší od zasvěcení řeholnic, které také působí ve světě?

Na mně nejde nic poznat. :) Chodím normálně oblečená, pracuji jako dětská onkologická sestra, což byla mimochodem moje další velká tužba, být světlem ve zdravotnictví, které je dnes u nás v USA velmi sekulární. Nosím prstýnek, takže to vypadá, že jsem vdaná, a po práci chodím s kolegy na pivo. Všechno, co žiju s Pánem Bohem, je úplně skryté. Každodenní modlitba breviáře, mše svatá i to, že jsem se zcela odevzdala jen Jemu. Na druhou stranu se nikde netajím tím, že jsem katolička a jako extra extrovert se o tom s lidmi ráda bavím. Důležité také je, že jsem svým životem vázána ke své diecézi a k modlitbě za lidi, co v ní žijí.

A co ještě ráda děláš kromě bavení se s lidmi?

Ráda jezdím na kole a lezu po horách. U nás v Coloradu je k tomu spousta příležitostí. Ale i to všechno ráda dělám s lidmi. Jsem velmi společenský člověk a kromě vztahů s kolegy a přáteli jsem teď také hrdá italská teta svých patnácti neteří a synovců. Moji čtyři sourozenci mají totiž všichni rodiny, a tak je pořád co dělat.

Pouť v Assisi (Andrea v šedých šatech uprostřed) | Soukromý archív Andrey Polito
Pouť v Assisi (Andrea v šedých šatech uprostřed) | Soukromý archív Andrey Polito

A taky se ráda necháš tetovat, že?

Jo, moje první tetování jsem si nechala udělat v osmnácti letech. Teď je mi třicet čtyři a už jich mám pět.

Někdy se v církvi ozývají hlasy, že katolíci by se neměli nechat tetovat. Ty jako zasvěcená osoba a tetování - není to trochu moc?

Miluju umění. Vždycky nějakým způsobem patřilo do mého života. A tetování jsem měla vždycky ráda, protože hodně řekne o svém nositeli. Jsem přesvědčená, že by měl člověk dost rozlišovat, jestli a co si nechá vytetovat. Všechny moje kérky nějakým způsobem mapují mých třicet čtyři let života s Kristem. A nevylučuju, že přibudou další. :)

Teď trochu intimní otázka. Nechybí ti chlap? Prostě manžel jako opora i s fyzickou blízkostí, děti...

Předtím, než jsem zaslechla Pánova slova a začala rozlišovat povolání k zasvěcenému životu ve světě, jsem randila s pár klukama. S jedním to bylo dost vážný a chtěli jsme se vzít. Boží prozřetelnost to ale celé vedla jinak. Žít celibát určitě není pro každého a je třeba to důkladně rozlišovat. Nemoci mít fyzickou blízkost s mužem a taky děti, to jsem si musela s Pánem dost odtrpět. A ono se to průběžně občas někde ještě ozve. Pořád jsem žena se vším, co k tomu patří. Na druhou stranu, Pán Bůh do prostoru, který vznikne, když se člověk hodně věcí vzdá, má možnost vložit mnohem víc. A tak se cítím vlastně mnohem víc obdarovaná. A když tam člověk nemá manžela a děti, vede ho to k mnohem intimnějšímu vztahu s Kristem. I ve své práci a službě zažívám, že něco z toho mateřského, co jako žena mám, můžu darovat druhým. Vlastně nemám obecně pocit, že mi něco uniká, ale že jsem hodně moc dostala.

Obřad zasvěcení | Soukromý archív Andrey Polito
Obřad zasvěcení | Soukromý archív Andrey Polito

Co Ti pomáhá být v tom věrná?

Modlitba. Důležité je vytrvat v modlitbě - a ne jen pro zvládnutí zasvěceného života. Je to podle mě základ, jak být věrný Kristu, jak být věrný manželovi nebo manželce, čemukoliv důležitému. Nestačí se ke Kristu vztahovat jen skrze život v církvi, ale také v časté osobní modlitbě. V té totiž potkávám Krista jako konkrétní osobu. A s osobou můžeme budovat vztah jen tehdy, když s ní trávíme čas. A tak naše láska a důvěrnost s Kristem roste skrze modlitbu. No a pak se všechny závazky, všechna místa, kde potřebujeme být věrní, stávají katalyzátorem pro blízkost s Kristem. A On sám je pak naší silou a činí tyto závazky mnohem krásnějšími.

Andreo, tak se za nás a všechny, kdo budou tento rozhovor číst, prosím, modli a užij si prima léto. Hlavně si v nikde horách neubliž. :)

Haha, díky, budu se snažit. :)


Autor: Alžběta Kalábová, Magazín Signály.cz